Praha se člení na celkem 57 městských částí. Městské části poprvé stanovil s účinností od 24. listopadu 1990 dnes již zrušený zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze. Postavení a působnost městských částí v současné době upravuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zvláštní zákon a obecně závazná vyhláška č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy. Městská část je samostatný celek spravovaný voleným zastupitelstvem, radou a úřadem městské části. Stejně jako hlavní město Praha i každá městská část sama hospodaří s vlastním rozpočtem, který je sestavován individuálně dle potřeb dané městské části.
Zahrnuje téměř celé katastrální území Holešovice, asi polovinu katastrálního území Bubenče a malou část katastrálního území Libně. Do 31. prosince 1991 patřila k Praze 7 také jihozápadní (dolní) část katastrálního území Troja, která se od 1. ledna 1992 v rámci obvodu osamostatnila jako městská část Praha-Troja.
Rozkládá se severně od historického centra Prahy převážně na levém břehu Vltavy a uvnitř jejího velkého meandru, ale menší částí území zasahuje i na její pravý břeh. Je prodloužením centra Prahy a zahrnuje jak oblasti husté obytné a průmyslové městské zástavby, tak obchodní zóny a rozsáhlé parky a přírodní území (Letná, Stromovka, Troja se zoologickou a botanickou zahradou a přírodními rezervacemi). S centrem je spojena červenou linkou C pražského metra a systémem tramvají.
Zdroj: wikipedie
I přes své relativní mládí je Praha 7 místem, kde lze obdivovat mnohé architektonické i technické památky. Dávno před oficiálním vznikem čtvrti v roce 1884 zde vznikaly dodnes významné stavby (Místodržitelský letohrádek, Rudolfova štola, opevnění Letné apod.). Až prudký rozvoj čtvrti v druhé polovině 19. století ji ovšem vtiskl dnešní tvář. Stavební ruch ale neutichl ani později a díky tomu můžeme Holešovice, Letnou a část Bubenče dnes bez nadsázky považovat za jakousi praktickou učebnici moderní architektury.
Jednou z dominant Prahy 7 je bezesporu monumentální budova Veletržního paláce. Ve své době velice moderní objekt navrhli architekti Josef Fuchs a Oldřich Tyl. Unikátní byl především železobetonový skelet s konzolami o šestimetrové délce. I přes mohutný objem působí celá budova velice svěže. Vnitřní členění bylo koncipováno v souladu s původním účelem stavby, tedy především pořádáním veletrhů. Investorem a provozovatelem byla společnost Pražské vzorkové veletrhy, která měla „pod palcem“ i sousední areál tzv. starého výstaviště. Palác měl být první částí ambiciózního projektu tzv. veletržního city, která mělo vyrůst v trojúhelníku mezi ulicemi Dukelských hrdinů, Veletržní a Strojnická. Jeho součástí měl být ještě druhý palác k pořádání veletrhů a hotel. K realizaci však již nedošlo kvůli krizi ve třicátých letech, ale i kvůli obrovským problémy s dluhy ze stavby prvního paláce.
Velkým problémem se navíc ukázalo využití budovy v dobách, kdy se nekonaly pravidelné vzorkové veletrhy – části paláce byly pronajaty soukromým subjektům, ale pořádaly se zde i kulturní akce, koncerty nebo výstavy. Na terase s krásným výhledem byla otevřena restaurace, v suterénu paláce později i kino. Během druhé světové války zabavily budovu okupační orgány. Po nástupu komunistů byl objekt využíván jako sídlo podniků zahraničního obchodu. V srpnu 1974 palác vyhořel, likvidace ohně trvala celých šest dnů a na dlouho dobu se jednalo o největší pražský požár vůbec. K rychlému šíření ohně a míře devastace přispělo i množství nekvalifikovaných stavebních úprav provedených většinou za pomoci vysoce hořlavých materiálů. Nejprve se zdálo, že osud budovy je zpečetěn. Nakonec bylo ovšem rozhodnuto, že palác bude opraven a bude sem umístěna kolekce moderního umění Národní galerie. Dnes zde kromě NG sídlí i progresivní divadlo Studio Hrdinů (v místě bývalého kina Veletrhy). V současné době se ale hovoří o stěhování sbírek Národní galerie z paláce, důvodem má být velká energetická náročnost budovy.
V Letenských sadech stojí od roku 1863 výletní restaurace v novorenesančním stylu s čtyřhrannou věží na východní straně, která byla postavena dle návrhu architekta Ignáce Ulmanna (1822-1897). Sloužila jako výletní restaurace pro Pražany – v 19. století byly přilehlé sady oblíbeným cílem vycházek. Budova zámečku se nachází přibližně v místech původního letohrádku Belvedere, který zde stál v první polovině 18. století a který zničila francouzská vojska po obléhání Prahy. Význam zámečku vzrostl během konání Jubilejní zemské výstavy v roce 1891: vedla k němu lanovka z nábřeží (od tehdejšího Eliščina mostu) a nedaleko něj začínala i Křižíkova elektrická tramvaj, která dopravovala návštěvníky až k bráně bubenečského výstaviště. Na konci 19. století vznikl i hudební pavilon, jednoduchý litinový altán, ve kterém se odehrávaly četné hudební produkce. Restauraci v majetku Prahy provozovali různí nájemci, přičemž obzvlášť populární byla v období před první světovou válkou, kdy zde fungoval „Huňkův velkorestaurant“. I v současnosti je místo velice oblíbené jak mezi místními, tak mezi turisty, především díky úžasnému výhledu na velkou část Prahy z restaurační zahrádky.
Jedná se jednu z nejstarších sakrálních staveb v Praze 7. V roce 1635 ji nechal postavit v raně barokním slohu probošt kláštera Cyriaků (křížovníků s červeným srdcem) Jan Chrysostomos Trembský. Architektonickou tvář vtiskl elipsovité rotundě stavitel ze severní Itálie Jan Dominik de Barisis, který v Praze postavil mj. kostel Sv. Salvátora. Kaple s velmi bohatou vnitřní štukovou výzdobou sloužila nejen příslušníkům řádu, který ji nechal postavit, ale i vinařům z okolních vinic, také u ní často odpočívali voraři po proplutí blízkých vorařských propustí. Podobně jako tisíce sakrálních staveb rotunda „nepřežila“ církevní reformy Josefa II a byla zrušena. Poté sloužila jako sklad dříví pro blízkou nejdříve vojenskou a později občanskou plovárnu. Svému původnímu účelu začala znovu sloužit v roce 1908 po otevření blízkého Čechova mostu. Ten ovlivnil existenci kaple ještě jednou. V polovině padesátých let 20. století při úpravách předmostí bylo třeba celou kapli o několik desítek metrů přesunout. Náročného úkolu se zhostil tým kolem profesora ČVUT Stanislava Bechyněho a ve dnech 3.-4. února 1956 došlo k úspěšnému posunutí kaple.
A mnoho dalších najdete na zdrojové stránce Prahy 7, ze které jsme čerpali:
Další zajímavosti a významné památky v okolí
Smetanovo divadlo (1886-1887, Nové německé divadlo)
Divadlo na Vinohradech (1905-1909, „Vinohradské divadlo“)
Budova Českého rozhlasu (1929-1931, Československého rozhlasu)
Hlavní nádraží (1901-1909, císaře Františka Josefa I., Wilsonovo, Hlavní nádraží, Wilsonovo)
Národní dům na Vinohradech (1893-1894, dříve ÚKDŽ, později KDŽ)
Vinohradská sokolovna v Riegrových sadech
Vinohradská tržnice (1902), jedna z pražských tržnic
Vodárenská věž (1891)
Vinohradský hřbitov (1885)
Kaple sv. rodiny (1755)
Husův sbor (1932-1935)
Kostel svaté Ludmily (1888-1893)
Kostel Nejsvětějšího srdce Páně (1928-1932)
Arcibiskupské gymnázium v Praze
Výtvarná škola Václava Hollara
Dvojdům bratří Čapků (1928-1929) ve vilové kolonii Spolku žurnalistů (1923-1929)
Gröbeho vila (1871-1888, Villa Gröbe, „Grébovka“), s Dolní Landhauskou a parkem
Kotěrova vila (1908-1909)
Laichterův dům (1908-1909)
Schnirchův dům (1875)
Šalounova vila (1908-1909)
Vila Osvěta, rodný dům Jana Masaryka
© Všechna práva vyhrazena 2025 Noir Hotels s.r.o.
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce. Noir Hotels.